Archiv autora: admin

Facebook dočasně zablokoval stránku gay magazínu. Za kritiku islámu

Facebook židovského majitele Zuckerberga dává svým cenzurním chováním přednost islámu před gay komunitou. Sociální síť nechala 18.6. zablokovat stránku gay magazínu GayStream. Ten si “dovolil” být kritický k islámu v souvislosti s teroristickými útoky v gay klubu v Orlandu.

K zablokování stránky došlo poté, co její administrátoři sdíleli odkaz na článek, který v souvislosti s útoky v Orlandu kritizoval bránění islámu ve vztahu k nenávisti vůči sexuálním menšinám. Editor časopisu David Berger uvedl, že stránka byla zablokována kvůli článku, který ostře kritizoval “zelené” aktivisty a politiky za to, že bagatelizují příčiny útoku.

Berger rovněž řekl, že po zrušení stránky byl na třicet dní zablokován i jeho osobní profil v reakci na sdílení článku “Kolín nad Rýnem, měřítko nové etapy islámo-masochismu.” Editor časopisu uvedl, že facebook nedodal žádné konkrétní důvody svého zablokování a považuje tak zablokování stránky za útok na svobodu veřejného projevu jinosexuality na sociálních sítítch a za omezování svobody projevu a objektivní kritiky. Z aktivit, které se mohou podílet na zablokování stránky, Berger rovněž obvinil “zelené” aktivisty a politiky. Ti jsou známí svým vytrvalým “nahlašováním” takzvaných “xenofobních a islamofobních” stránek, profilů a příspěvků.

V článku, kvůli kterému nejspíše došlo k zablokování stránky GayStreamu, autoři upozornili na důležité faktory kolem útočníka z Orlanda, který před několika týdny povraždil 49 návštěvníků gay klubu za výkřiků islámských hesel. V sérii článků časopis upozornil, že radikální ímám před střelbou veřejně obhajoval trest smrti pro homosexuály. V Británii narozený radikál v mešitě prohlásil: “Musíme mít soucit s lidmi. S homosexuály je to stejné. Pojďme se jich zbavit ze soucitu.”

GayStream a editor Berger se v reakci na smazání obrátili na německého ministra spravedlnosti Heiko Maase. Ten se totiž spojil s nadací Amadeus Antonio, v jejímž čele stojí Anetta Kahane. Ta před spojením Německa pracovala pro východoněmeckou tajnou službu známou jako Stasi. Svého času se jednalo o německou verzi naší StB. Nadace Amadeus Antonio zkoumá sociální sítě a nahlašuje “nevhodné” a “xenofobní” příspěvky německé pobočce facebooku k jejich smazání, následně je předává ministerstvu nebo policii. Díky tomu došlo za pár dní k obnovení činnosti stránky.

Dilema o ochraně LGBT komunity a zároveň zákazu kritiky islámu se stalo velkým tématem po útoku v Orlandu. Média se nakonec zastala islámu. Facebook tak zakazuje veškeré články poukazující na souvislost mezi útoky a islámem.

Petice “za nové referendum”, aneb neuvěřitelná mediální manipulace

Když jsme shlédli skutečnost o petici, která byla založena pár chvil po vyhlášení výsledků referenda o brexitu, nemohli jsme uvěřit, že je něco takového v roce 2016 v Evropě možné. Neuvěřitelná série polopravd, holých lží a manipulací, kterou kopírují všechna velká média, je děsivá a ukazuje, že svoboda tisku zde již neexistuje. Média “jdou na ruku” Evropské unii, a to i za cenu neskutečných lží.

Zaprvé. Petice podle zpráv ještě v sobotu 25.6. obsahovala výzvu k opakování referenda a vyšla v pátek 24.6. Skutečnost je jinde. Petice vznikla několik týdnů před referendem a je výzvou k upravení pravidel pro referendum o vystoupení z EU. Vyžaduje minimálně účast 75% (účast 23.6. byla 72%) a minimálně 60% hlasů pro vystoupení z EU, aby se skutečně muselo provést (zastánci brexitu vyhráli poměrem 52:48). Nejzásadnější je tedy to, že lidé podepisují něco, co ve skutečnosti má jiný obsah, než deklarují média. Vlastně, lidé podepisují?

Ani ne. Petice je internetová. Podepsat jí může kdokoliv na světě, odkudkoliv. Prokazatelně již obsahuje minimálně desítky tisíc falešných podpisů. Tak například, z Vatikánu, který má 800 obyvatel, petici podepsalo již skoro 40 000 lidí. Toto média vůbec nezmiňují. Zmínil se o tom až The Guardian. A o tom je vlastně další a vůbec největší lež této mediální kauzy. Petici, jak píše například iDNES.cz, jak tvrdí Český rozhlas, Česká televize, Sky News a vlastně mnohá největší média, především z kruhu těch médií, která bojovala proti brexitu, podepsaly více než tři miliony Britů. Skutečně?

Aktivisté z Pro-vlast.org uskutečnili průzkum pomocí vyhledávače klíčových slov. Národnost “Great Britain” v petici, která v době průzkumu měla již přes dva miliony hlasů, uvedlo pouze necelých 400 000 podepisujících. Neuvěřitelné. Je tohle vůbec možné? Je možné, aby média takto lhala? Svět navíc oběhla další informace, že petici založil příznivec brexitu. Ten tvrdí, že petice byla zneužita. Média to však podávají tak, že se vlastně příznivec brexitu toho brexitu obával. Z hlasujících pro odchod Británie z EU tak média dělají hlupáky.

Musíme navíc upozornit, že podpisů můžete vytvořit tolik, kolik máte emailových schránek, podepsat můžete z kteréhokoliv koutu světa, odkud též můžete bez problému označit sebe za Brita. Reálný počet, tedy necelých 400 000 ze dvou milionů, tak bude ve skutečnosti ještě o mnoho nižší. Jak je tohle vůbec možné? Sdílejte, prosíme, článek mezi lidi. Ať se neobávají. Petice NEMÁ pro vládu království žádné závazky, je totiž internetová. Jenže lidé, kteří jen čtou média, se to nedozví.

Petice zde. Posuďte sami….

Lživá zpráva o petici na stránkách České televize

Lživá zpráva o petici Česká televize

Lživá zpráva o petici na stránkách Mladé fronty

Lživá zpráva o petici iDNES.cz

Lživá zpráva o petici na stránkách Lidových novin

Lživá zpráva o petici Lidovky.cz

Lživá zpráva o petici na serveru Ceskenoviny.cz

Lživý článek o petici Českénoviny.cz

Příznivec Antify zatčen v Kolíně nad Rýnem. Měl u sebe funkční bombu

V německém Kolíně nad Rýnem dnes policie zadržela podezřelého 27-letého muže z Dortmundu. Ten na sebe upozornil urážlivým nápisem na tričku z dílny krajně levicového uskupení Antifa “FCK CPS” (fuck cops). Podobné nálepky vytváří mezinárodní nebezpečná Antifa třeba na IVČRN, BPI, Islámský stát nebo například na německou AfD.

Policisté provedli jeho kontrolu a v batohu našli igelitový sáček s výbušninou a malé množství blíže nespecifikovaných léků. Podle policie se jednalo o doma vyrobenou výbušninu, která byla plně funkční. Podle vyšetřování zatím není jasné, zda chtěl bombou opravdu spáchat útok a jestli ano, tak kdy a kde. Recidivista a příznivec krajní levice byl stíhán za násilnosti v souvislosti s Antifou i před pěti lety, píše Die Welt.

Čtěte také: Fašista musí zemřít. Antifa po Evropě plení a vraždí

Pro Die Welt pyrotechnici uvedli, že se jednalo o potenciálně nebezpečnou výbušninu, která by v případě exploze na životě ohrozila lidi v bezprostřední blízkosti. Při domovní prohlídce policie nalezla důkazy o tom, že výbušninu muž vyrobil sám, včetně plánků na výrobu bomby. Policie zahájila trestní stíhání a požaduje vazbu pro podezření z trestného činu přípravy bombového útoku.

Čtěte také: Nejnebezpečnější neislámská organizace? Síť kolem extremistů z Antify

Brexit vůbec nic ovlivnit nemusí. Záleží na EU

Že je odchod Británie z EU katastrofou pro ekonomiku, libru, euro, mír a multikulturalismus, jsme již slyšeli v médiích. Že z brexitu bude těžit Rusko, nám Česká televize do hlavy masírovala celý čtvrtek i pátek. Jaký však může být reálný dopad toho, že EU přijde o jednoho ze svých ekonomicky nejsilnějších členů? Záleží pouze na vyjednávání, ve výsledku se totiž nemusí změnit vůbec nic.

Volný pohyb osob a zboží. To je to první, o co se všichni bojí. Jenže zde se nic změnit nemusí. Království nikdy nebylo součástí Schengenského prostoru. Do něj se mohou zařadit i země, které nejsou členy EU. Takže pokud se Británie bude chtít jednou k Schengenu připojit, nebude mít sebemenší problém. Pokud se Evropská komise zachová jako malé dítě a Britům to v případě jejich zájmu neumožní, rozhodně se nebude jednat o problém a vinu Británie, ale urážlivosti EK.

Stejné je to s volným pohybem zboží. Británie se může dohodnout dvěma způsoby. Buď vyjedná obchodní spolupráci bez cla s každým jednotlivým státem, stejně tak má možnost vyjednat si to přímo s EU, opět bez nutnosti členství a opět v závislosti na urážlivosti tamních úředníků. Pokud česká vláda nebude chtít připustit, aby přišla o volný obchod s královstvím, může si to zkrátka vyjednat sama. Pokud EU nedodrží vzor Švýcarska, které bez členství drží veškeré spolupracující svazky s unií, jen projeví svojí pomstychtivost vůči Británii.

Libra? Slábne? Ale ne sama. Každý, kdo se zajímá o ekonomii, ví, že měna se nepohybuje jen tak, jak ona chce. Není to organismus a nemá svojí hlavu. Tou hlavou jsou velcí světoví bankéři. Velkým oslabením britské měny jen projevují zlost nad brexitem. Měna se během několika měsíců vrátí zpět ke svým stálým hodnotám. Podle takto zbrklých ekonomických reakcí nelze očekávat trvalý trend změn. Klesající libra se vrátí, ropa zase zdraží, akcie se stabilizují. Panika kolem brexitu způsobila cosi jako elektrický šok. Rekonvalescence ekonomiky bude chvíli trvat, ale rozhodně se nejedná o nevyléčitelnou nemoc.

Velká výhoda v boji proti TTIP, to může být brexit. Británie byla hlavním tahounem kampaně za smlouvu EU s USA TTIP. Tato smlouva může způsobit, že se do prostoru EU dostanou zdravotně velmi škodlivé potraviny. Maso ošetřené kyselinou mléčnou znemožní zpětnou kontrolu jeho kvality. Smlouva umožní Spojeným státům dovážet do Evropy a EU zboží a potraviny, které by doposud rozhodně neprošly přes místní normy. Prasata jsou krmena směsí látek, které jsou tak nebezpečné, že byly zakázány i v Číně. Podobné je to i s rostlinnými výrobky.

Velká Británie jistojistě ztratí jediné – nadvládu nad svou suverenitou pomocí nikým nevolených evropských úředníků. I na nich pak záleží, jak “rozchod” dopadne. Pokud se rozhodnou vykopat hluboko ve svých hlavách zbytek demokratického myšlení, do několika měsíců Britové pochopí, že o nic v podstatě nepřišli. Jen budou musel pozměnit 45% svého zákoníku, který za britskou vládu vytvořila EK bez ohledu na vůli občanů.

Pokud se EU rozhodně zastrašit ostatní členské země, jistě na to má prostředky. Možné vedlejší smlouvy s královstvím mohou rychle utnout, mohou proti zemi uvést sankce a Británii poměrně slušně zhoršit prosperitu. úroveň a ekonomiku. Viníkem případné krize, která by vzešla z brexitu, by mohla být jen a pouze Evropská unie. Veškeré ekonomické aspekty jsou tedy rizikové jen ze strany EU. Na ní se musí čekat, ti úředníci rozhodnou.

Naopak, velmi utrpí i současná forma multikulturalismu. A to si řekněme na rovinu, co víc bychom si mohli přát. V tomto jsou Britové sami. Musí si rozhodnout. Království i bez ohledu na EU pustilo v minulosti na své území statisíce migrantů z islámských zemí. Jejich potomci vytvářejí tzv. NO-GO zóny a ohrožují bezpečnost země. Současná či příští vláda by měla opět nastolit demokratický řád a ze zákonů odstranit možnost soudů rozhodovat se částečně podle islámských práv a spisů.

Migrace? Británie by jí řešila i bez brexitu. Byla připravena dohoda, podle které by přistěhovalci z ostatních členských zemí EU měli velmi špatnou pozici, dokonce horší než migranti z ostatních částí světa. Nelžete si do kapsy. Tohle by platilo bez ohledu na brexit a prosazovat se to bude tak či tak. Možná se budeme probouzet měsíc, možná tři a možná i rok. Británie se však brzy nahodí zpět. Žádné katastrofy, žádné padající trakaře. EU se teď musí novému faktu postavit jako instituce a ne jako uražený úředníček. Pokud tento rozvod dopadne špatně, ptejte se EU a ne Britů, kteří 23.6.2016 zvolili “leave”.

Martin Jaroš: Proč jsem nepřijal “práci snů” pro EU

pikčr brexit

Poznámka redakce: Jedná se o zkopírovaný status, který 24.6. zveřejnil pan Jaroš na svém facebooku. Je tam několik postřehů, které stojí za pozornost. Profil pana Jaroše zde.

Popíšu vám tady, jak jsem já osobně poznal EU a co určilo můj vztah k ní. Nebudete tomu asi věřit, ale před mnoha a mnoha lety jsem chtěl pro EU pracovat. Ještě předtím, než ČR do Unie vstoupila. Byl jsem tehdy mladičkej cucák, věřil jsem evropské myšlence a chtěl jsem se na ní podílet. (Ostatně té myšlence věřím furt, jen to provedení by se dalo zlepšit.) Navíc to bylo logický pokračování mojí školy – studoval jsem totiž mezinárodní politiku a diplomacii, EU jsem bifloval 4 roky a věděl jsem o ní první poslední. K tomu jsem odjakživa soutěživej. Hlásilo se tehdy skoro deset tisíc lidí, přitom v první vlně mělo práci dostat 95 Čechů (na všechno jsou v Unii kvóty) – takový věci mě vždycky namotivujou. No a samozřejmě i ty peníze mě zajímaly – nabízeli tehdy myslím 4100 EUR čistýho plus nějaký příplatky, což pro kluka 2 roky po škole vypadalo lákavě. Úředníci mají slušný životní standard, to je dané prakticky přímo zákonem.

Výběrové řízení trvalo rok a půl – nekecám. Bylo velmi precizní, ale velmi zdlouhavé – ostatně jako všechno v Unii. Během toho roku a půl jsem se neustále učil – legislativu, procesy, jména klíčových lidí, všechno. Na začátku z těch skoro 10 000 lidí vybrali 1475 kousků, které pozvali na písemnou zkoušku v Praze. Test byl těžký jako prase, ale dal jsem to díky těm 4 rokům na vejšce. Do dalšího kola nás postoupilo 223. A další učení a další kolo, tentokrát už přímo v Bruselu. Opět jsem prošel, dostal jsem se mezi 145 samurajů. A pak zase další kolo a několik interview v Bruselu a jedno v Luxu – najednou nás bylo 95 a já jsem věděl, že už je to asi dobrý.

Ale – tím, jak jsem neustále jezdil do Beneluxu, tak jsem tu EU taky poznával zevnitř. Všechny ty mraky úřadů a ty bitky mezi nima a nesmyslný kompetence. A měl jsem z toho takovej divnej pocit. Přišlo mi, že tam dělá snad až moc lidí a že proti divokýmu intenzivnímu Oskarovi, pro kterýho jsem tehdy pracoval, je tam nějak zvláštně strnulá atmoška. Takový distingovaný leháro, jestli mi rozumíte. Kdežto my v tom Oskarovi jsme tehdy v prvních letech dřeli jako koně od rána do noci, ale bylo to vzrušující. Trochu jsem ztrácel svůj pro-unijní elán, ale byl jsem uprostřed závodu a závod se nevzdává.

Konečně nadešel Den D, kdy mě pozvali na závěrečné interview do Lucemburku. Měl jsem bojovat o pozici šéfíčka v publikačním oddělení OPOCE. Žena měla radost, že je to ten Lux – do Bruselu samotného jsme moc nechtěli, některý čtvrti toho města vypadaly, že tam řádí cholera a tyfus, divný místo. Ale ten Lux byl malej a čistej, země jako zahrádka. Interview začalo. Vedl ho tehdy šéf OPOCE, takovej starší francouzskej džentlmen přesně jak z nějaký belmondovky 70. let, švihácký sáčko, pomalá, ale impozantní mluva se skvělou dikcí, velkej rétor, nenápadně předvedl svou znalost 5 jazyků, ode mě chtěl totéž. Potěšil jsem ho. Chtěl vědět, co vím o publikacích a komunikaci, něco jsem mu řek. Dost jsem tehdy dělal do tisku a tak, mám ten obor rád. Po 15 minutách on najednou zaklapne blok a říká mi – Chcete tu práci? Máte ji, nastupujete 1. února. Já říkám díky, můžu vidět to oddělení? On – Bez problému, provedu vás. A ved mě tím barákem, viděl jsem strašně moc lidí, bral jsem do ruky jejich produkci – mraky publikací, o kterých jsem neměl ani tušení, že existujou, i když jsem v tý době věděl o EU víc než skoro jakýkoli Evropan. A jak tak jdeme, tak mi ještě šéf povídá – Bude se vám u nás líbit. Práce je to klidná, ve 3 jdeme všichni domů. Váš startovní plat jsou ty 4100, to už víte, za 20 let vás v průměru třikrát povýšej, po 20 letech bude váš plat x (číslo jsem zapomněl) plus v průměru 1,5procentní inflace. Já jsem tady 27 let. Rozloučili jsme se.

Před barákem čekala Bea – my totiž všechno podnikáme společně, až do dneška.
– Tak co, říká mi.
– Mám tu práci, odpovídám.
– No paráda, padla mi kolem krku, byla šťastná, už se viděla v tý upravený zemi a děti (které jsme ještě neměli) už viděla na mezinárodních školách, to bylo pro Beu vždycky důležitý.
– Brzdi trošku, říkám jí. Já to nevezmu.
– Co to povídáš, prosím tě, vždyť na tom děláš dva roky. Co se stalo?
– No, nezlob se, ale je to jen takovej pocit. Ten šéf mi řek, jakej budu mít plat za 20 let.
– No a co? Bylo to málo?, vyzvídá žena.
– Ale ne. Vždyť ty prachy znáš, pro kluka z Benešova dobrý. Ale já jsem si prostě uvědomil, že nemůžu dělat pro instituci, kde všichni dopředu věděj, jakej budou mít plat za 20 let. A navíc bych dělal zbytečný věci – viděl jsem to, tři čtvrtiny těch brožur nemůže nikdy střízlivej člověk otevřít. Je to habaďůra.

A tak to taky skončilo. Napsal jsem jim zdvořilej dopis, že se omlouvám, ale že do toho nakonec nejdu. Ať to radši dají té Polce, co tam byla na interview se mnou. A vrátil jsem se do Česka, ke svému soustruhu u Oskara. Sice jsem tam v té době měl menší plat, ale zato jsem měl jistotu, že ta práce k něčemu je, že moji produkci někdo uvidí. Spustil jsem pak v dalším roce s pár klukama časopis ĆILICHILI. A taky jsem měl naději, že když budu makat pořádně, tak za 20 let můžu bejt úplně někde jinde. Že můj plat není předpověditelný. Žena byla smutná ještě několik měsíců, ale řekl jsem jí – nezlob se, ale Unie není pro nás, jsou to chytří lidé, ale dělají zbytečné věci. A do ciziny tě jednou vezmu a děti na ty mezinárodní školy dáme. Což jsem učinil. A o Unii si pořád myslím to samé – spousta velmi kompetentních lidí, velmi pečlivě filtrovaných, ale vytvořili si tam takovou věž ze slonoviny a dělají věci, které jsou ze 75 procent na nic. Proto já, duší Evropan s druhdy precizní znalostí EU mechanismů, vítám Brexit. Protože Brusel a Lux potřebují facana, jinak se neproberou. Sorry za dlouhý text. Přísáhám, že je to pravda, tu práci jsem měl, nástupní dopis do Luxu mám ještě v šuplíku. Dneska už se tomu směju.