Televizní reklamní prostory zaplavují spoty organizace UNICEF, která se zabývá právy dětí. Jejich boj za lepší podmínky pro děti, které se v extrémně vysokých počtech rodí do nejchudších a nejšpinavějších oblastí světa, je však spíše přetvářkou. V televizi nám brnkají na city, ukazují děti, které jsou na pokraji smrti a které, nebýt příspěvků lidí, zemřou.
Skutečnou motivací pro příspěvky by však mohlo být úplně něco jiného. Podle statistiky UNICEF, který spolupracuje i se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), se ročně jen v Africe rodí statisíce dětí již s virem HIV. Země v Africe a Asii patří statisticky mezi ekonomicky nejméně aktivní. Jejich HDP na osobu bývá velmi nízké. Přesto právě v těchto zemích stoupá porodnost. V zemích, kde není příliš vysoká úrodnost půdy, kultura tamního obyvatelstva není schopná nalézt řešení sama, jelikož se v mnoha případech zasekla v nábožensko-politických středověkých zvycích.
Neziskové organizace z celého světa se sjíždí právě do těchto míst, aby pomohly tamním dětem. Spojené státy každoročně přijmou jeden milion lidí a tím se snaží snížit celosvětovou chudobu. Marně. Každý rok totiž v těch nejchudších zemích přibude přes 80 milionů lidí. Extrémní porodnost tedy snižuje efektivitu tamních zdrojů a zvyšuje požadavky na kapacitu lékařů a jiných pomocníků. Dá se však na druhou stranu říci, že pokud pomineme opravdové hrdiny – dobrovolníky, kteří pomáhají jen za jídlo a nocleh – je tento chudý svět plný lidí, kteří jeho chudoby zneužívají k vlastnímu obohacení.
I neziskové organizace musí mít své vedení a stálé zaměstnance s nějakým platem. Tito zaměstnanci totiž studovali nesmyslné obory a mají vysokoškolské tituly z oblasti, která je na Západě uživí v současnosti pouze migrační krize, v ostatních částech světa je však živí právě chudí. Boj s chudobou dává těmto lidem práci. Jejich vzdělání je totiž neuplatnitelné mimo charitativní, lidskoprávní a humanitní oblast. A v posledních letech je takových lidí víc a víc.
A to možná vysvětluje, proč musíme několikrát denně koukat na vyhublé malé děti. Řešení přitom při pohledu na srdceryvnou televizní reklamu napadne skoro každého: Proč tyto organizace nevyzývají k příspěvkům na pomůcky, které by zabránily tak vysoké porodnosti? My v Evropě a na zbytku Západu používáme antikoncepci, používáme kondomy, v Japonsku existují i velmi kruté, však účinné prostředky proti znásilnění, které je v těchto územích bohužel tak “populární”.
Z toho všeho by mohlo vzniknout jediné. Nerodilo by se tolik dětí do života, který pro ně v 50% případů znamená smrt v prvních třech letech života a který pro ně ve třetině případů znamená jít poprvé do práce v době, kdy evropské děti jdou poprvé do školy. Děti by se nerodily do světa, kde je 30% pravděpodobnost, že se stanou sirotky ještě předtím, než biologicky dospějí. Jenže by z toho vzniklo ještě něco. Někdy až primitivní náboženské a duchovní zvyky by byly těmito antikoncepčními přípravky porušovány. A také by s úbytkem dětí v tomto chudém světě ubyla práce mnoha a mnoha absolventům humanitních fakult.
Co je také alarmující, je fakt, že z lidí, kteří své země opouštějí legálně, jich je vysoký počet těch, kteří vyčnívali v dobrém slova smyslu, těch, kteří by mohli pomoct napravit svojí zemi a pozvednout její úroveň, ale západní státy je nalákají k sobě. Například USA tak spíše přispívají k tomu, že se země Třetího světa v mnoha dalších dekádách nebudou schopné vzpamatovat. Bohužel to vše se děje v rámci humanity, multikulturalismu a přesvědčení těchto lidí o jejich vlastní neomylnosti.
