Začal stejně rychle jako skončil. Puč, pokus o vojenský převrat, jak mu říkají média, měl za cíl údajně svrhnout současného prezidenta Erdogana. Útok na diktátora však selhal a po událostech, které nastaly a nyní nastávají zůstává mnoho velkých otázek a záhad. Je také divné, jak dvojím metrem měří evropská média a politici.
O puči jsme se dozvěděli v noci z pátku na sobotu 16.7.2016. Armáda obsadila mosty, které kartograficky oddělují evropskou část Istanbulu od asijské. Začala přestřelka mezi armádou opozice a vládními jednotkami. Ty však byly ve velkém oslabení. Stalo se totiž něco zvláštního. Prezident, ačkoli všechny indicie říkají, že armáda měla reálnou šanci, nebyl zadržen a ani neposlal proti armádě všechny dispoziční síly. Naopak. Proti vojákům povstali civilisté.
Podle některých svědků Erdogan přímo svolal civilisty z řad svých příznivců, aby neozbrojení naskákali na techniku armády a tím puč překazili. Vojáci pak nestříleli do lidí a ti je přetlačili vysokým počtem. Následně začal lynč. Vojáci byli biti, bičováni, několika z nich byla údajně i uříznuta hlava. Rychlost legislativních operací je neskutečná. Ihned po ukončení bojů nastaly v ulicích mohutné oslavy. Tisíce lidí oslavily ubránění Erdogana. Nebylo však všechno trochu jinak? Už jen to, že Kiska ze Slovenska nebo premiér Řecka označili režim v Turecku za demokratický, je přinejmenším divné. A při oslavách byl všude kolem vidět znak R4BIA – symbolu Muslimského bratrstva.
Erdogan z puče obvinil islámského duchovního Fethullaha Gülena, který žije v USA. Sám však pokus armády kritizoval. Hlavním důvodem může být to, že je největším a nejhlasitějším odpůrcem a kritikem Erdoganova režimu. V Turecku se pravidelně zatýkají novináři, kteří hlásají proti němu, je likvidována politická konkurence, fanatičtí příznivci opozičním vyhrožují. Lidé, kteří si v Turecku myslí, že puč byla zinscenovaná hra, kterou si Erdogan naplánoval k upevnění moci, nejsou slyšet, protože se bojí. V ulicích tak byli jen příznivci diktátora, protože ostatním by hrozilo vězení či lynčování.
I česká média nezajímá, že Erdoganův režim, který si zakládá na konzervativních islámských předpokladech, například tvrdě potlačuje LGBT komunitu. Divíme se tedy, že Antifa má odvahu zaútočit na web političky z ČSSD, ale na web vládních médií, která oběti orlandské střelby označila za zvrhlíky, si nedovolí. Podvolenost islámským režimům a tolerance jejich nesnášenlivostí je již tradicí. Lze to také odvodit z reakce médií. Zatímco na Ukrajině byl převrat proti prezidentovi, který šel na ruku Rusku, naprosto v pořádku, pokus o převrat v zemi, kde islámskou rukou vládne muž, jenž se stará o vraždění Kurdů a podporu Islámského státu, je zlý, je proti demokracii a je dobře, že si Erdogan svojí demokracii obhájil.
Následující kroky byly rychlé. Během 36 hodin skončily tři tisíce soudců, šest tisíc policistů a byly zatčeny na 4 000 vojáků. Erdogan teď má na všechno právo veta a vysvětlení pro západní politiky. “Byl zapojen do puče,” řekne, média mu půjdou na ruku, politici na Západě jej vychválí a on si popraví, koho jen bude chtít. Jeho moc je nyní upevněná na beton. Sám prohlásil, že “tento pokus o puč byl darem od Boha.” To mluví za vše. Je to vše pro něj. Lidé, kteří v ulicích vztyčují čtyři prsty, také skandují heslo “trest smrti!” To teď může nastat. A nejspíše také nastane. Kdo bude odvážný a zkritizuje režim, či vydá nějaké svědectví, půjde mu o život. A západní země jej navíc v klidu vydají, kdyby dotyčný náhodou utekl z Turecka.
Vzhledem k tomu, že vyřazení tří tisíc soudců znamená zhroucení justice v Turecku, se země může vrátit někam k roku 1915 – k roku, kdy začala genocida křesťanských Arménů, zkrátka ke středověku. Islámští duchovní mohou převzít roli soudců a vše řešit právem šáría. Odpůrci Erdogana tak budou moct být souzeni jako pochybovači o jeho režimu, tedy jako pochybovači o celé islámské doktríně a za to je podle pravidel muslimů trest smrti. Pokud zkrátka nedojde k hromadným popravám, bude to zázrak. Do několika měsíců k nim dojde. A budete koukat, jak budou západní média souhlasit a politici tleskat. Když to srovnáte s Egyptem, budete se divit, jak opačný přístup budou tito lidé mít.
Pak se není čemu divit, že sílí hlasy, které pokus o puč, který neměl plán B, měl špatné načasování a armáda promarnila šanci zadržet přímo Erdogana, označují za hru. Za hru, jejíž scénář napsal přímo diktátor Erdogan. Pro něj je to totiž skutečně “dar od Boha.” Je to šance, jak z Turecka udělat režim podobný saúdsko-arabskému. Ty hlasy však budou velmi rychle utlačeny. Média, která nebudou s diktátorem souhlasit, budou zkrátka zlikvidována – Erdogan směrem na Západ řekne, že spolupracovaly s pučisty a Západ odpustí. Vzhledem k tomu, že Turecko je pro nás nechvalnou zásobárnou ilegálních migrantů, můžeme si být jistí, že “Paříž”, “Charlie”, “Brusel” a “Nice” se budou opakovat. A zvláště, pokud i přes to, co se v zemi děje, bude Turkům odebrána vízová povinnost…
