Vydavatelství SPN v roce 2014 ve své učebnici českého jazyka uvádí: “věříte, že existuje země, kde dřív černé děti nechodily do školy společně s bílými? Bílí obyvatelé jim to nedovolili” a postava učitelky děti poučuje: “V Jižní Africe skutečně žili bílí a černí přísně odděleni. Lidem černé pleti běloši dříve zakazovali spoustu věcí. Dnes už je to naštěstí jinak a v Jihoafrické republice vládne černošský prezident.” Tím dává najevo, jak ti zlí běloši diskriminovali černochy. Ti teď mají zastání u svého prezidenta a vše je v pořádku. Stojí to v učebnici pro třetí třídu. Ale, je to tak skutečně?
Když už se bavíme o rasách, podle bělochů, kteří začali čirou náhodou po roce 1994 hromadně emigrovat ze země, bojovali o holý život. Jak se totiž k moci dostala černá část obyvatelstva, započala pomsta za předchozí desítky let strávené ve společenských nevýhodách. Jihoafrická republika byla do toho roku běloškou zemí vedenou Národní stranou. Ta postavila práva na schopnostech lidí, černoši, obvykle i v té době méně vzdělaní lidé než minoritní bílá skupina, tak většinou měli spíše nevýhody. Tomu všemu byla učiněna přítrž v roce 1994, kdy se dostali k moci, jelikož se časem dostali do výhody počtu.
Od té doby bylo vše jinak, místo postavení, vzdělání a schopností začala rozhodovat rasa. Nelson Mandela, který jako černošský prezident převzal otěže nad JAR, přehlížel hrůzné činy, které následovaly. Jako kdyby černochům bylo vše povoleno. Bílí obyvatelé, kteří desítky let v JAR budovali svá bydliště a farmy, začali být terčem násilností mafiánů. Mezi lety 1994 a 2012 bylo na farmách zaznamenáno přes 1200 vražd a až na zhruba 60 výjimek byly oběti vždy bílé pleti. Nejednalo se však zdaleka o jednu oběť na každé přepadení. Zatímco ke “svým” byli černošské gangy “milosrdní” a zavraždili například jednoho člena rodiny, kvůli barvě pleti zabíjeli bělochy do posledního obyvatele domu, který pak obsadili. Jak shrnul jeden z farmářů: “v těchto dnech je politicky korektní vraždit bílé.”
Celková čísla jsou však daleko děsivější. Oficiální statistiky totiž uvádí, že země, která patří mezi nejnebezpečnější na světě s vysokým počtem vražd a znásilnění, se může “chlubit” také vysokým podílem obětí bílé pleti. Od začátku milénia bylo povražděno na 90 000 bělochů. Ze země uprchly další stovky tisíc bělochů. Ti si útěkem zachránili holý život a většinou přišli úplně o všechno. Oficiální učebnice politologie a sociologie tomuto procesu říkají “etnická čistka”.
Statistiky Jižní Afriky nikdy nebyly nikterak slavné. Nezaměstnanost byla přes 20%, od roku 1994 mírně stoupla na 25%. Počet vražd a znásilnění je na dlouhodobém poklesu, ale až do roku 2010 docházelo k raketovému vzrůstu. V Jižní Africe existují i bizarní bezpečnostní doporučení. Lidé se bojí zastavovat na červenou, protože se obvykle jedná o past, nedoporučuje se otevírat okýnka u automobilu, jezdit nejlépe se zamčenými dveřmi zevnitř a také byste neměli stát na přechodu příliš blízko u silnice, jelikož se právě u krajů komunikací unáší lidé do aut a jsou vražděni a ženy znásilněny.
Multikulturní ráj Jihoafrická republika by mohl jistě být krásným místem pro dovolenou, kam by mohli jezdit naši oblíbení europoslanci. Stejnou cestu bychom doporučili i autorům učebnic a spisů, kde se nacházejí podobné citace – nesmysly, jako v učebnici pro třetí třídu základní školy od vydavatelství SPN, která je navíc schválena ministerstvem školství České republiky jako oficiální učebnice. Těm, co jí schválili, nemůžeme rovněž doporučit lepší cíl jejich cest než právě tento multikulturní vrcholový “high-end” stát. Jistě uznají, že je to právě to, co chceme udělat za pár desítek let u nás, v EU.