Matiční ulice v Ústí nad Labem se stala definicí pro špatné soužití Romů s ostatními v Česku. V případu selhala Evropská unie, město, lidé, ekonomika i neziskové organizace. Hlavním problémem byla neochota médií a politiků přiznat, že lidé nechtěli být oddělováni od Romů, ale od velmi problémových lidí. Ti pak své slušné sousedy nakonec téměř zruinovali. Vítejte v multikulturním světě! Příběh "Matiční" začíná.
"Bývala to krásná ulice, čisté domy, příjemní lidé," tak podle iDNES.cz vzpomíná na život v Matiční starousedlice. Pak ale město do oblasti, do tamních činžovních domů, nastěhovalo nepřizpůsobivé neplatiče. Co čert nechtěl, bylo to několik romských rodin, které začaly bydlet se stávajícími romskými obyvateli pod "jednou" střechou. Klidný život v Matiční rychle skončil. Lidé přestali spát, ponocovali. Ne, že by se snad starousedlíci změnili ve flámující partu chuligánů, nepřizpůsobiví sousedé je nenechali spát. Lidé se báli ozvat se jim. Romové jim hrozili násilím a vandalismem, slibovali vysklení oken a zbití.
Obyvatelé začali na radnici vyvíjet tlak. Radnice povolila a v říjnu 1999 se odhodlala k radikálnímu kroku. Starousedlíci byli od Romů odděleni betonovou zdí. Bylo to rychlé řešení, krajní meze. Bez ohledu na to, kdo nepořádek dělá, nechtěli mít pořádní usedlíci s nimi nic společného. Nikdy nepatřili mezi rasisty. Než se nepřizpůsobiví nastěhovali, žilo tam deset romských rodin. Jejich děti hrávaly s dětmi ostatních fotbal. O rasu ani etniku nešlo. Šlo jen a pouze o nepořádek, násilí a výhružky. Ta zeď však vzbudila šokující reakce.
Matiční se dostala do všech médií, Romové tvrdili, že se jedná o rasismus. Do jednání se vložil i tehdejší prezident Václav Havel, celá vláda a na ní tlačila i Evropská unie, přestože tehdy nebyla Česká republika jejím členem. Do případu se vložilo několik neziskových organizací a tlak na radnici Ústí sílil. Tehdy se nikdo neotočil ke starousedlíkům. Nikdo se jich neptal, Romové měli přednost. Jim šlo o takzvaný rasismus, média z toho udělala antinacistickou scénku a Matiční ulici navštěvovaly zahraniční delegace, které hraním na city zvyšovaly tlak na Česku a rychlé řešení - zastavení "útlaku" nepřizpůsobivých.
Vláda si pak koupila přízeň radnice za 10 milionů korun. Za ty radnice vykoupila tři rodinné domy starousedlíků a zbytek věnovala organizacím na sociální programy. V Matiční se usadil například Člověk v tísni, organizace v současnosti zakázaná v Rusku kvůli spolupráci s teroristy. Domy byly vykoupeny, zeď rozebrána. Ta nyní slouží v tamní ZOO. Část se dostala do místního muzea jako připomínka události, která dostala Ústí na přední stránky světových médií. Tím ale příběh neskončil.
Naštvaní Romové začali usedlíky fyzicky napadat, vyhrožovat jim. Média mlčela, informace o Matiční nikdo nezveřejňoval. Agrese a buzení uprostřed noci vyhnal další slušné rodiny z ulice. V té době už to však pro ně bylo téměř likvidační. Nemovitostem klesla hodnota o 80%, domy nikdo nechtěl, lidé neměli kam jít a museli začínat od nuly. Zpět na dno, a to díky multikulturnímu tlaku. Kdyby na druhé straně zdi nebyli členové menšiny, případ by nebylo možné tak nafouknout. Finančně zlikvidovaní původní obyvatelé ze zasažené části ulice zmizeli, domy prodali nanejvýš za pár stovek tisíc městu a odjeli pryč.
Z ulice, ve které se žilo mírumilovně, pořádně a klidně jako v každé jiné ulici, se stala výkladní skříň barabizen, které nikdo nechce. Bývalá pobočka Člověka v tísni je neprodejná a rozpadá se. Organizace mezitím dostala byt 4+1 ve vyloučeném ústeckém sídlišti, kam se část nepřizpůsobivých přemístila. Z ulice zbyly ruiny. Nemovitosti se budou nejspíše bourat. Z původní podoby ulice zbydou jen vzpomínky a možná nějaké fotografie. Smutný konec smutného příběhu, který se podle médií stal symbolem rasismu v Česku. Není tomu tak. Matiční se stala symbolem útlaku většinové společnosti a pozitivní diskriminace, která je z globálního hlediska nedílnou součástí multikulturalismu.